Testování těsnosti: helium vs. vodík
Pro testování těsnosti s požadavky na vyšší citlivost, tedy pod 10⁻³ mbar.l/s, se využívají metody s použitím tzv. stopovacích plynů helia nebo vodíku. Zde se samozřejmě nabízí otázka, který plyn je pro detekci netěsností výhodnější. Jako vždy v praxi není odpověď na tuto otázku jednoznačná a existují argumenty pro i proti. Nicméně se pokusíme najít odpovědi na tyto otázky.
Citlivost
Který stopovací plyn má vyšší citlivost z hlediska pozadí, tedy výskytu v atmosféře? Helium se vyskytuje v atmosférickém ovzduší v koncentraci 5 ppm, tj. 0,0005 %, vodík je přítomen v koncentraci 0,5 ppm, tj. 0,00005 %. Z tohoto pohledu se jeví vodík jako výhodnější.
Reaktivita
Pro praktické využití stopovacích plynů musíme posuzovat jejich reaktivitu. Jak víme, vodík je velmi reaktivní a v praxi ho lze používat pouze jako tzv. formovací plyn, což je směs 95 % dusíku a 5 % vodíku. Oproti tomu helium je netečný plyn.
Viskozita
Pokud budeme srovnávat viskozitu obou plynů, resp. formovacího plynu a helia, formovací plyn má v porovnání s heliem o 10 % nižší viskozitu.
Zhodnocení
- Helium a vodík vykazují prakticky stejnou hodnotu citlivosti v režimu čichání v rozsahu od 10⁻² do 10⁻⁵ mbar.l/s.
- Použití vodíku jako stopovacího plynu v metodě vakuového integrálního testu je velmi problematické zejména kvůli jeho desorpci a vysokému pozadí ve vakuové komoře.
- Proto se v metodě vakuového integrálního testu výhradně používá jako stopovací plyn helium v pracovním rozsahu od 10⁻³ do 10⁻¹¹ mbar.l/s.
V příštím článku pak uvedeme možné způsoby, jak snížit spotřebu helia a tím provozní náklady.
Chcete-li se dozvědět více o našich systémech pro testování a detekci netěsností, neváhejte nás kontaktovat!
